Archive for the ‘Raymond A. Moody – ŽIVOT PO ŽIVOTĚ’ Category

Raymond A. Moody – ŽIVOT PO ŽIVOTĚ

PARALELY


Raymond Moody

To, co se děje v různých stadiích prožitku blízkosti smrti, je přinejmenším neobvyklé. A tak můj údiv rostl, jak jsem během let nacházel četné, nápadně podobné paralely. Tyto paralely se vyskytují ve starých a často tajných spisech, v literaturách velmi rozdílných civilizací, kultur  a období.


Platón

Platón velmi věřil v užitečnost rozumu, logiky a diskuse při hledání pravdy a moudrosti, ale jen do určité míry. Vedle toho byl velký vizionář, který byl toho názoru, že absolutní pravdy lze dosáhnout jen téměř mystickým prohlédnutím a osvícením. Věřil, že jsou i jiné roviny a dimenze než ty pochopitelné fyzickým a rozumovým světem a že pozemská říše může být chápána jen v souvislosti s těmito jinými skutečnostmi. Proto ho zajímala především ta netělesná, podvědomá složka člověka – duše – a fyzické tělo považoval pouze za přechodný příbytek duše.

Platón definuje smrt jako oddělení některé části člověka – duše- od fyzické části – těla. Navíc je ta nehmotná část méně omezená než ta fyzická. Tak Platón zvlášť zdůrazňuje, že v nadpozemské říši neexistuje čas. Nadpozemská říše je věčná, a jak Platón důrazně říká, to, co nazýváme časem, je jenom „pohyblivý, neskutečný odraz věčnosti“.

Platón v různých pasážích popisuje, jak duše, oddělená od těla, se může setkávat  a mluvit s dušemi jiných zesnulých a jak může být při přechodu z fyzického života do jiné říše provázena strážnými duchy. Pro něj je zrození spánkem a zapomněním, protože zrozením do těla přechází duše ze stavu vyššího do stavu nižšího uvědomění a pro tu chvíli zapomíná pravdu, kterou znala ve svém stavu mimotělesné existence. Z toho vyplývá, že smrt je probuzení a vědění. Navíc se brzy po smrti dostavuje „soud“, při němž božská bytost konfrontuje duši se vším – dobrým i zlým – co udělala v minulém životě.


Tibetská kniha mrtvých

Toto podivuhodné dílo bylo sestaveno z učení mudrců Tibetu, které se nejprve předávalo ústním podáním z generace na generaci. Tato kniha plnila dvě úlohy. Jednak měla pomoci umírajícímu objasnit si každý nový úkaz, se kterým se setkal. Zadruhé měla usměrnit myšlení živých, aby svou láskou a pohnutím nezdržovali umírajícího; ten pak mohl vstoupit do příštího bytí ve vhodném stavu mysli a osvobozen od všech tělesných starostí. Proto obsahuje tato kniha dlouhý popis různých stadií, kterými duše prochází po fyzické smrti. Shoda mezi těmito popisy a těmi, jež mi dali lidé, kteří smrti byli blízko, je až fantastická.

- mrtvý slyší zvuky, okolí je zahaleno do šedého mlhavého světla

- vidí a slyší své blízké, chce se spojit a není si vědom, že je mrtev

- ptá se sám sebe, když si stav uvědomí, neví kam má jít a co má udělat, přichází lítost a deprese

- shledává své zářící a nehmotné tělo, myšlení a vnímání je méně omezené, vědomí je jasnější a smysly ostřejší, schopnosti zdokonalené, setkání se „světlem jasným a čirým“

Tibeťané radí umírajícímu, který jde vstříc tomuto světlu, aby se snažil cítit jen lásku a porozumění ostatním. Kniha popisuje pocity naprosté spokojenosti a míru umírajícího a také jakési „zrcadlo“, v němž se odrážejí všechny jeho činy, dobré i zlé, aby je viděl on i bytost, která soudí. V této situaci není možný omyl, lhát o svém životě se prostě nedá.


Emanuel Swedenborg

Swedenborg se narodil ve Stockholmu v roce 1688 a zemřel v roce 1772. Ve své době byl velmi známý  a uznávaný v různých odvětvích přírodních věd. Jeho spisy, původně zaměřené na astronomii, fyziologii a psychologii, získaly značný věhlas. V pozdějších letech však prošel náboženskou krizí a začal psát o zážitcích, během nichž byl obyčejně ve styku s duchovními silami onoho světa.

Swedenborg popisuje, co se děje, když se zastaví tělesná funkce dýchání a krevního oběhu:

Přesto člověk neumírá, ale pouze se odděluje od své tělesné části, kterou potřeboval v tomto světě…Když člověk umírá, přechází pouze z jednoho stavu do druhého. Prohlašuje, že sám prošel častými posmrtnými stadii a že zažil existenci mimo tělo.

Vnímání, myšlení a paměť jsou dokonalé a čas nebo prostor už nejsou překážkami jako v pozemském životě. Umírající se může setkat se zesnulými, které znal. Přicházejí mu pomoci při přechodu do onoho světa a poučují jej o věčném životě. Jeho život je mu ukázán formou vize. Pamatuje si každou maličkost a nic se nedá zatajit nebo zalhat.

Vnitřní paměť je taková, že je v ní zapsáno všechno, co si člověk kdy myslel, mluvil nebo dělal…od nejútlejšího dětství do pozdního stáří. Člověk si všechny tyto vzpomínky odnáší na onen svět a na všechno si vzpomíná…Všecko, co řekl a udělal…se zjeví andělům ve světle jasném jako den…a není na světě nic, co by se po smrti nezjevilo…jako v záři pochodně, ve chvíli, kdy je duch vážen v nebeském světle.

Swedenborg také popisuje „světlo Boží“, které proniká posmrtnou říší, jako světlo nevýslovné jasnosti, sám je zahlédl. Je to světlo pravdy a porozumění.


Bible

V naší společnosti je Bible nejčastější a nejdiskutovanější knihou, pojednávající o záležitostech duchovního života člověka a života posmrtného. Nicméně Bible  málo sděluje o událostech, které provázejí smrt, nebo o přesné povaze posmrtného života. To platí zejména pro Starý zákon. Podle některých znalců jsou ve Starém zákoně jen dvě pasáže, které jednoznačně mluví o životě po smrti. (Izajáš 26, 19; Daniel 12, 2).


Jak ve spisech Swedenborgových, tak v Bibli, v dílech Platonových i v Tibetské knize mrtvých nacházím nápadnou podobnost se zážitky našich současníků. Je nutné přiznat, že existence podobností a paralel mezi díly dávnověkých myslitelů a líčením moderních Američanů, kteří prožili těsný styk se smrtí, zůstává nápadnou a těžko vysvětlitelnou skutečností. Můžeme se ptát, jak je možné, že moudrost tibetských mudrců, náboženské vize Pavlovy, nezvyklé názory Platonovy a duchovní zjevení Swedenborga se natolik shodují jak navzájem, tak s vyprávěním současníků, kteří se dostali ke smrti blíže než kdokoli z nás.


Raymond A. Moody, jr. / ŽIVOT PO ŽIVOTĚ


Copyright © 2011. Všechna práva vyhrazena.