Kay Pollak – „Žádná setkání nejsou náhodná“

BÝT OSVÍCEN


V hloubi duše zřejmě tušíme, že když nás napadnou negativní, odsuzující a zesměšňující myšlenky o někom jiném, skutečně to vypovídá něco o nás samých.


Za každou negativní myšlenkou, která mě napadne o jiné osobě, se skrývá jakýsi strach, který je v mém nitru.


Může to tak opravdu být, že když mě napadne myšlenka, která někoho odsuzuje, ve skutečnosti mi tato osoba připomíná nějakou mou charakterovou stránku, kterou nechci vidět – je to něco, čeho se sám v sobě bojím. On či ona mi připomíná část mého já, kterou silně zapírám a potlačuji.

Někdy se říká (jako jakýsi psychologický axiom):

Mám sklon vysmívat se a napadat své okolí tím, co sám v sobě zapírám a potlačuji.


Být si vědom tohoto lidského „zákona“ a opravdu být schopen poznat, jak ve mně působí, je tou nejdůležitější podmínkou, jak být „osvícen“.

Mnohokrát jsem se pokoušel vyvarovat poznání sebe samého. Věřil jsem (a byl jsem o tom přesvědčen), že můj nezdar, rozrušení a nevyrovnanost jsou zaviněny „jimi“.

Poté jsme promítnul příčinu svého špatného pocitu na jinou osobu – vždy prostřednictvím nějakého útoku. Abych se vyhnul spatření něčeho v sobě, učiním z někoho obětního beránka. Což má samozřejmě sotva nějaký smysl.

Každý takovýto útok je pokus, jak nemuset uvidět sám sebe.

Každý takový útok v myšlence, ve slovu či v činu je nějakou formou obrany. Cílem je, abych se vyhnul vidění sebe sama. Jistě, když pro mě bude snadné přijmout sám sebe, bude jednodušší přijmout také ostatní.

Což jestli tím neustálým obviňováním a napadáním jiné osoby jedinečným způsobem opravdu mluvím jen sám o sobě?!

Odsuzováním druhých odhaluji mnoho o sobě.


Copyright © 2012. Všechna práva vyhrazena.

Comments are closed.