„ZE MĚ/Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška“

DĚNÍ V KRUHU


Měl jsem velké potěšení z jednoduché činnosti, jakou je stavění obydlí ze základní materie. Domnívám se, že to souvisí s živoucím zdrojem, který tepe v každém z nás. Je to stejné, jako když se sejdou lidé, bubnují a tančí. Někdy však může bubnovat třeba pět stovek lidí, a pokud se tento děj nedotkne podstaty života, tak rituálem není. To, že skupina lidí medituje pod taktovkou nějakého gurua, nemusí znamenat vůbec nic. Není nikým a ničím zaručeno, že lidé něco podstatného zažijí. Mohou pocítit, že jsou členy nějaké skupiny, ale zdaleka je neprostoupí ten dotek, který zakusí při pohledu na řeku, na letící oblaka nebo na noční nebe plné hvězd.


Cítím, že Vesmír se raduje nejvíc, když se člověk chová unikátně. Všichni jsme unikátní, protože máme svoje parametry, které jsou nezaměnitelné. A Vesmír od nás očekává unikátní odpovědi.


Někdo rád říká, že máme odpovědnost za své chování. Myslím si, že jediná naše odpovědnost spočívá v tom, že odpovídáme Zdroji, vesmíru, proudu života, svou realizací, tvořivostí a zkušeností. Takhle mu odpovídáme zpátky na to, že nás emanoval. Jsme tu a reagujeme na jeho výzvu. Člověka nejvíc obohatí, když pozná a objeví sebe sama, když odhalí a rozkryje své skutečné Jméno. Co mu bude platné, když bude opakovat a vykonávat nějaký vyprázdněný rituál, bude opakovat mechanicky nějaké stanovené pohyby? To je možná dobré pro nějakou autosugesci, autohypnózu…ale pro vesmír je přece zajímavější, když přinášíme svou zprávu. Samozřejmě vím, že existují duchovní směry a školy, kde je přímo zapovězeno dělat si něco po svém. Člověk musí opakovat přesně to, co je dáno, a když se někdo odchýlí, je to považované za zbrklost nebo absolutní neúctu.

*    *    *    *    *    *

Proč by se měl vesmír radovat z toho, že jsou lidé unifikovaní? Mnohem víc mě zajímají komornější stavy, způsob mé vlastní existence v přístupu k sobě samému, k vlastnímu pohybu, k tomu, že se vyjadřuji. Myslím si, že hlavní je uvolnit prostor v sobě. Toltékové k tomu používají metodu nedělání. To je mi blízké.


Evropana však nedělání mate. Jsou totiž odmalička naučení, že by měli pořád něco dělat. Proč si vytváříme mánii, že pořád něco musíme? Toltékové radí : „Odpočívej, dělej, až tehdy, když je to třeba. Odpočívej, ale buď ve střehu.“

Kdo tě nutí, abys něco dělal? Kdo to potřebuje? Nikdo to nepotřebuje. Jen naše mysl nás nutí, abychom něco konali. Příkladem jsou workoholici. Pracují, protože by si jinak připadali prázdní a nenaplnění. Tvrdí, že kdyby něco nedělali, dolehly by na ně deprese. Potřebují adrenalin, a pokud ho nemají, začnou si ho doplňovat jinými látkami.


Mysl indiánů a indiánská kultura jsou v tomto ohledu ekologické. Vytvářejí prostor pro povídání, tančení a radost. Proto Toltékové cvičili nedělání a nechápali ho jako nečinnost.

S touto situací souvisí jeden vtip. Dva adepti na mnišský život se dohadují, jestli mohou zároveň meditovat a kouřit. Jeden říká ano, druhý ne. Nemůžou se dohodnout, a tak se jdou zeptat mistra. Pak se sejdou a ptají se jeden druhého, co jim odpověděl. Jeden říká, že mu mistr řekl, že to jde. Druhý tvrdí, že to nejde.

„A na co ses ho ptal?“ ptá se druhý prvního.

„Jestli můžu meditovat při kouření. Odpověděl mi, že ano.“

„A na co ses ho ptal ty?“

„Jestli můžu kouřit při meditování. Doslova mi řekl: ‘Meditovat při kouření můžeš, ale kouřit při meditaci ne’ „.


Meditovat je možné při čemkoli. To je ten jemný posun: Když vstoupím do rituálu, pak je rituálem cokoli. Najednou vnímám, co dělám. A zjistím, že jsem součástí ohromného obřadu. Můžu svou pozornost zaměřit na dělání a ucítím nádech i výdech stromu. Zažiju nádech a výdech planety a celé galaxie. Jenom si sednu a ucítím to. V tu chvíli pochopím, že platí oblíbená věta zenbuddhistů:

„Jaký je to zázrak! Nosím vodu a štípám dříví.“

Je možné vstoupit do čehokoli: Nosím vodu, štípám dříví. Dělám-li to bezduše, je to povinnost a otrava. Dělám-li to s vědomím, že konám, je to nádherné. Takovým prožitkem může být sprchování nebo příprava čaje. Vezmu vodu a uvědomím si, že obtéká celou zeměkouli, sbírá informace po celém světě, nabírá materiály a zkušenosti. Vypařuje se, dostává se do atmosféry, znovu padá zpátky na zem, noří se do země a pak z jejích hlubin vytahuje životodárné síly. Tahle voda se potom spojí s čajem, s drobnou rostlinkou, která vyrostla v daleké zemi. A teď si můžu představit, jak prostřednictvím čaje do mě putují kódy z Indie nebo Číny, všeobecná inteligence vody a vědomí celé planety. To vědomí tam je a já je zažívám! Nebo si můžu vypít čaj pro zahřátí a celé je to pryč.


Všechny živly se mohu naučit vnímat jako bytosti, Je to můj osobní akt a je mi jedno, kdo si co o mně pomyslí. Když to vnímám, cítím, když vím, že tudy informace proudí, je to pravda. Nezáleží mi na žádném vědeckém hledisku, ať si žije v takovém suchopáru, kdo chce. Ať si žije každý ve své iluzi moudrosti, než jednou zjistí, že život je všude.

*    *    *    *    *    *

úryvky z knihy


Copyright © 2012. Všechna práva vyhrazena.

Comments are closed.